|
|
||||||||||
|
|
|
|
|
|
|
||||
|
|
|
|
|||||||
| IKD |
První velké překvapení Bengálský lid (bengal desh = Bangladéš) nejen že není agresivní, nepřátelský nebo jinak nebezpečný. Je to naopak lid velmi přátelský, přívětivý, družný a nesmírně pohostinný. Druhé překvapení Pokládal jsem se za věřícího křesťana. Ale když jsem procestoval deset často velmi chudých misijních stanic a na vlastní oči viděl, jak ti nejprostší lidé (včetně malých dětí) opravdu žijí křesťanství, s jak hlubokou vírou se obracejí k Bohu, jak důvěrně a něžně milují Pannu Marii, přiznávám, musel jsem se zastydět. Třetí překvapení Každá mše svatá začíná slavnostním tančícím průvodem nejprve ke svaté rodině, pak se uctívá oltář. Písmo svaté se opět přináší ve slavnostním tančícím průvodu. Místo nádherných barokních varhan s baculatými pozlacenými andělíčky hrají v jejich kostele hlavně různé druhy bubínků a zvonečků. V bohatších misiích mají jakási jednoruční malá „harmonia“. Ale hlavně: všichni nahlas, velmi pěkně a rádi zpívají. Jejich hudba je pro uši Evropana poněkud složitá, ale svou nezvyklou rytmikou velmi příjemná. Už i malé děti mají rytmus prostě v krvi, to je vidět na první pohled. Čtvrté překvapení V místních kostelích nejsou vyřezávané polstrované lavice jako u nás. Všichni sedí „v turku“ na zemi. Když je nějaká obzvláštní slavnost a lidé si obléknou to nejcennější, co mají, totiž svůj barevný kroj, který se dědí po generace, dají si na zem z ušlapané hlíny režný pytel, aby si kroj neumazali. Abych to zase nepřehnal: jejich nejčastějším krojem je pruh pestrobarevné látky. Páté překvapení Obětními dary tam jsou rýže, fazole, ředkvičky, kedlubny… Ke svatému přijímání místní lidé přistupují s nejvyšší úctou. Po mši přijímají závěrečné požehnání velmi opravdově, a pak ještě dlouho zůstávají a diskutují. Velmi typické je, že po mši vytvoří mohutný špalír a chtějí osobně pozdravit kněze a cizince a vždy žádají o osobní požehnání. Zde jsem si znovu uvědomil, jak velkou sílu má takové požehnání. Šesté překvapení Bydlel jsem v deltě mezi řekami Ganga a Brahmaputra. Úrodný kraj. Hlavní plodina rýže se tam sklízí třikrát do roka. Jenže než se ručně sklidí, musí se napřed ručně nasázet. Měl jsem představu, že si pan sedlák sedne do traktoru a jede. Kde by vzal traktor, kde by vzal naftu? Celé dny jsou na rýžových polích vidět lidé s ohnutými zády, stojící v bahnité vodě. Ti bohatší mají vodní čerpadla, ti méně šťastní čerpají vodu na svá políčka ručně. Sedmé překvapení Všude je přirozeně spousta velikých barevných květin. A spousta slunce. A vedro. My fotografové máme sluníčko rádi. Liboval jsem si, kolik mám pro své snímky světla. Ale ouha. Jít do kostela na mši svatou, to je mimořádná slavnostní chvíle. Aby byla ještě slavnostnější a ještě mimořádnější, nedávali do kostela obyčejné květiny, ale barevné umělé pentličky, fáborky, pozlátka, papírky, stanioly… čím více, tím lépe. No, podle mne je to dost nevkusné, ale přece do kostela nebudou dávat jen ty obyčejné lilie, orchideje a dracény… Aby atmosféra mše byla ještě slavnostnější, je třeba zavřít všechny okenice. Ale jak budu v tom šeru fotit? Honem jsem oběhl kostel a vše pootvíral. Než jsem připravil fotoaparát, okenice byly zavřené. Dost jsem se naběhal, než jsem místním domorodcům vysvětlil, že se světlem je to lepší. Nevěřili mi. Vždyť světlo je tak obyčejné… Osmé překvapení Myslel jsem si, jak obtížné pro mne bude získat pár vydařených portrétů místních domorodců. Právě naopak! Běda, když jsem někde vytáhl fotoaparát. Musel jsem být velmi rychlý, abych pořídil dobrou „nehranou“ momentku. Jakmile totiž uviděli objektiv, ihned se stavěli do vzorných postojů, ihned se doširoka rozzářil jejich úsměv, ihned se svolávali, předváděli tance a zvedali své děti až před objektiv. Vášnivě rádi se nechávají fotografovat. A že bych měl mít strach o svůj batoh? O svou fotobrašnu s objektivy? O stativ? O stojan s reflektorem? Naopak. Zdálo se, že je pro ně čest (a prestiž), kdo bude za mnou všechno to nádobíčko nosit. Ba ne, tito lidé nekradou! Díky námi podporovaným misionářům jsou to křesťané a žijí v komunitách, kde se vzájemně potřebují, aby přežili. Opět jsem se musel zastydět za své smýšlení. Ještě mnoho překvapení jsem na svých cestách zažil. Třeba se o nich rozpovídám někdy příště. Jedno je jisté. V těch nejchudších komunitách světa jsem se setkal s velmi bohatými lidmi. Jejich upřímný život z víry, čistotu a smysl pro rodinu jim můžeme opravdu závidět. |
||||
| Na začátek | |||||
| Zpět |